Pyrenejský poloostrov 2025

1. den. Nezáživný dlouhý přejezd. Jako vždy, koneckonců. Tentokrát to ale přeci jen bylo trochu jiné. Věděli jsme, že potřebujeme dojet dál než jindy. Dnes, ale i další dny. A tak jsme volili dálniční přesun. Už v Čechách a dále přes Neměcko. Nejdelší možný průjezd německými dálnicemi bez poplatků. Až do francouzského Mulhousu. Dále už jen draze placené francouzské dálnice. Bez nich to ale nešlo a nebylo reílné ujet takové nájezdy, které jsme potřebovali. Navíc jsme věděli, že se nejdná pouze o přesun první den jako obvykle, ale že budeme pokračovat i den druhý. Kolem 7. hodiny večer se shodujeme, že je čas přibrzdit a hledáme přilehlé kempy. Sjíždíme z dálnice a nacházíme nádherný zapomenutný kout francouzského venkova s kamenným stavením a kempem nebo spíše tábořištěm v třešňovém háji. Jako bonus si pak užíváme atmosféru oslavu 60. narozenim místní dámy, ke které se decentně připojíme.

2. den. A jedeme dál. I dnes dálniční přesun přes Francii. Rozdíl je v tom, že na dnešek již máme naplánovaný cíl cesty. Čeká nás asi 700 km vzdálené historické hradební město Carcassonne. Cesta po dálnici je opět únavná, a tak v rámci časových možností střídáme i s mimodálničníi úseky. Večer za citelného ochlazení a výrazného větru dorazíme do města. Využíváme kemp, který je asi 1 km od hradeb. Zaparkujeme motorky, dáme pivo, večeři a vyrážíme na exkurzi za hradby. Je to úchvatné hradební opevnění, velké hradební město, jehož počátky sahají do 6. stolení př. n. l. a v historii Frencie  hrálo významnou roli. 

3. den. Dneska ještě trochu Francie. Přejíždíme z Carcassonne jihem země směrem k Atlantiku a z dálky koukáme na Pyreneje. Dneska se chceme koupat v oceánu a to se nám nakonec podaří. Na pobřeží přejíždíme hranice do Španělska a míjíme San Sebastian. V městečku Zarautz nacházíme poměrně velký kemp umístěný na destíky metrů vysokém útesu přímo nad Atlantikem. Cesta dolů na pláž trvá asi 15 minut, ale nabízí krásné výhledy. Koupání je krásně osvěžující, žádné kafe. Atlantik nezklamal. Útesy a celá krajina je krásně zelená narozdíl od vyprahlého středozemí a středozemního pobřeží. V kempu potkáváme Radka, cestovatele z Jihlavy, který je na cestách několik týdnů. Dáme pivo, panáka, večeři a probereme zážitky. 

4. den. Dnešní den věnujeme přesunu přes vnitrozemí Španělska směrem k cílové Andalusii. Ráno si dáme přejezd končících Pyrenejí horskými úzkými cestičkami a je to nádhera. Tyto zelené hory jsou vážně úžasné. Poté najíždíme na neplacenou španělskou autovia a v přímém přenosu sledujeme proměnu krajiny od zeleně přes vyprahlé spálené plochy až po oranžové skalnaté útvary. Dnešní den končíme kdesi ve vnitrozemí pod pohořím Sierra de Béjar. Nacházíme hezký malý a celkem prázdný kemp s bazénem. Dáváme zasloužený odpočinek se vším, co k tomu patří. Bazén, pivo, večeře. A plánujeme trasu na následující den. Zatím nám vše vychází nad očekávání, a tak se rozhodujeme zařadit nevzdálenější možný bod, portugalský Mys svatého Vincence. Cíl zítřejšího dne tedy známe.

5. den. Ráno vyrážíme za relativně rozumné teploty, ale během dne začíná pořádně přitápět. Teplota se šplhá někam k 38 st. Na každé zastávce větráme a dodržujeme pitný režim. Ráno začínáme na rychlostí silnici autovia, postupně ale sjíždíme na menší lokální sílnice. V Portugalsku pak jedeme po krásných opuštěných úzkých silnicích mezi vinicemi. Odměnou za celodenní náročný a opravdu horký přesun je nám nádherný pohled na otevřený Atlantický oceán a v dáááálce někam zřejmě na Kubu, Bahamy nebo Floridu. Stojíme na 80 m vysokých útesech a spolu s nimi se halíme do mlhy, která právě přichází. Je to skutečně silný zářitek a všichni víme, že stálo za to dojet až sem. 

6. den. Od oceánu k oceánu. To je náš dnešní plán. Jedeme v podstatě po krásném jižním portugalském pobřeží. Nijak extra nespěcháme. Na benzince dáváme snídani - každý podle své chuti. Za již ostrého slunce zajíždíme do Fara. Kolem starého letiště, kde se pořádá největší moto sraz v Evropě. To abychom znali cestu, až tam někdy příště vyrazíme. Pauzu dáváme na krásné pláži kousek od letišě. Dále pokračujeme stále po pobřeží a pomalu se blížíme k hranici se Španělskem. Několik málo kilometrů za hranicí na španělské straně nacházíme kemp, která však praská ve švech. To je oproti předchozím dnům velká změna. Jdeme se vykoupat a taková ta klasika. Pivo, večeře a čím dál dřívější spánek. 

7. den. A opět dále po pobřeží. Tedy chvíli se musíme vzdálit, protože objíždíme národní park Doňana. Sevillou projíždíme naštěstí celkem brzy, takže se vyhýbáme silnému provozu a hlavně extrémním teplotám, které zde bývají. Míříme dál na jih a pomalu se blížíme k dnešnímu cíli, tedy průjednímu cíli - Gibraltaru. Přijíždíme k celnici a pod majestátním útesem zastavujeme za dlouhou kolonou čekajících aut. Ujímá se nás španělský motorkář a protáhne nás cyklistickým pruhem. S bočními kufry je to sice celkem náročné, ale zvládáme to. Celníci se na nás tváři trochu zvláštně, ale pouští nás. Dáváme kolečko kolem celého Gibraltaru. U majáku pak strávíme delší chvíli, abychom se podívali do Afriky. Tedy alespoň prostřednictvím dalekohledu. Ven projíždíme opět cyklo pruhem, ale to už nejsou na celnici tak velké fronty. Dnešní den končíme v kempu směrem na Malagu. Tedy až na třetí pokus. Kempy jsou plné, to jen potvrzuje zkušenost z předchozí dne. Asi začala sezóna nebo je tato oblast prostě mnohem oblíbenější než sever Španělska a jih Portugalska. Po několikadenním koupání v Atlantickém oceánu se dnes koupeme ve Středozemním moři. 

8. den. Dnes nás čeká jeden z hlavních cílů letošní dovolené. Sierra Nevada. Nádherné pohoří, druhé největší hory v Evropě. Od moře míříme do vnitrozemí a vnímáme změnu krajiny a stále častěji projíždíme mezi krásnými skálami. Míjíme Granadu, která by si určitě při některé z dalších dovolených zasloužila více času na poznání, a jedeme přímo do horského střediska. Odtud máme v plánu vystoupat lanovou a dále pěšky pokořit 3000 m. Bohužel zjišťujeme, že žádná z lanovek není v provozu a bude až v hlavní sezóně začátkem července. Vyjíždíme na motorce na nejvyšší možný bod, a i tak nasáváme úžasnou atmosvéru krásného masivu. Nafotíme, co se dá, chvíli se kocháme a poté sjíždíme níže do kempu, kde strávíme dnešní noc. Pohodový prázdný kemp stále v horách s fungující hospodou a příjemnou rodinnou obsluhou. Je pro nás trochu zklamání, že jsme nedostali možnost podívat se lanovkou až nahoru, ale bereme to jako motivaci se sem ještě někdy vrátit. 

9. den. Ranní procházka údolím řeky a následný výstup do skal. Nechali jsme si poradit od místních, abychom sjeli pár kilometrů z kempu a užili si trail Los Cahorros podél řeky Monachil. A měli pravdu. Stezka podél řeky, padací mosty, skalní převisy, pod kterými lezete po 4, vodopády a krásné výhledy na skalní masiv. Nádherná procházka a příjemné zpestření od věčného sezení na motorce, užíváme si to. Už méně pak návrat na parkoviště k motorkám. Chybí nám 3 přilby. Po 20 letech cestovájí převážně po balkánských zemích nám poprvné ukradli přilby, které běžně necháváme na zrcátku. Místní policie nemá zájem to řešit a tak nám nezbývá nic jiného než koupit nové. Je ale nedelě a to je ve Španělsku "maňana". Naštěstí místní lidé se nám snaží pomoci. Zjišťují nám 20 km vzdálený obchod s motodoplňky, který má otevřeno. Půjčují nám 1 přilbu, abychom tam mohli postupně dojet. Kupujeme nové přilby a přespíme ve stejném kempu, protože na další přesun už nemáme čas a navíc jsme z celé záležitosti celkem unavení. Večer dáme pár piv, uděláme fotku v nové přilbě, zasmějeme se tomu a chystáme plán na další den. 

10. den. Dneska máme v plánu celkem poklidný přesun kousek pod Alicante. Naše milá hostitelka a švagrová nás uvítá na své "chalupě", kterou právě chystá na léto. Vychlazené pivo, terasový dýchánek s luxusní večeří, vyhřátý bazén, lehátka..... to je pro nás po 9 dnech podširákového dobrodružství nezvyklý luxus, který si snad ani nezasloužíme. Abychom byli alespoň trochu užiteční při předsezónních přípravách, přidávají ti šikovnější z nás ruku k dílu a sestavují nový gril. Za odměnu jedeme po večeři všichni autem k moři a přidáváme další dílek do akce "koupeme se okolo celého Španělska (a Portugalska)". A konstatujeme, že voda je zde jednoznačně nejteplejší. Vracíme se zpátky, odpočíváme na terase a povídáme. Taneční instruktorka Anička, která švagrové Renatě pomáhá, stále opakuje, že na pláži probíhají slavnosti slunovratu, a přestože jsme žádné známky oslav na pláži neviděli, vyrážíme na půlnoc znovu na pokus číslo 2. A nacházíme pláž "v jednom ohni". Obrovský oheň, okolo davy tančících lidí, taneční hudba a hasičí, kteří vše kontrolují a kropí nejen oheň, ale především rozpálený tančící dav kolem ohně. Svatojánská noc ve Španělsku je velký lidový svátek oslavující křesťanského světce Jana Křtitele. Připadá na předvečer 24. června. Je také spojován s oslavami letního slunovratu a mezi jeho atributy už od pohanských dob patří oheň, voda, nahota a zeleň. My si dosyta užíváme oheň a vodu a tanec a je to úžasný žážitek. Poskytnutný luxus komfortního spaní nakonec moc nevyužijeme, protože spát jdeme až nad ránem. Milým hostitelkám Renatě, Aničce a Karolínce moc děkujeme.

11. den. Několikrát dáváme studenou sprchu, oběd, další studenou sprchu a nakonec vyrážíme na další přesun. I když je jasný, že moc dlouhý nebude po "hodinovém" spánku. Zítra chceme navštívit Andorru a dnes se někam přiblížit. Nakonec najedeme kolem 300 km a stále u moře kempujeme někde nad Valencií. Menší, ale pěkný kemp s probíjejícím automatem na pivo. Zřejmě odvykací. Ale nás to neodradí a pomáháme si kouskem kartonu. 

12. den. Dnes již podle běžného scénáře ranní odjez z kempu a po cestě zastávka na kafe a snídani. Ještě před odjezdem ale krátká koupačka v moři, pravděpodobně totiž letošní poslední. Pak již sjíždíme od pobřezí do vnitrozemí a přibližujeme se opět do hor. Andorru bereme jako zajímavou zastávku, ale vlastně nic zajímavého nás nepřekvapí. Projedeme malou zemičku, prohlédneme hezké domky na skále, krásná luxusní auta a zastavíme ve freeshopu, abychom nakoupili proviant. Dále pokračujeme směr Francie. Pár kilometrů před ní končí dnešní etapa, protože je výhodnější najít kemp ve Španělsku než ve Francii. Nějak se nám ale nedaří. Kempy jsou, ale v poloprovozu bez restaurace. Volíme tedy řešení, které máme osvědčené na Balkáně. Tedy strategicky umístěnou hospodu kousek nad řekou. Dáváme večeři, pivo a povídáme s příjemným švédským motorkářským párem, který se vrací z Portugalska domů. Za tmy pak složíme hlavu u řeky, kde máme připravné pěkné místo s dvěma lavičkami. Předtím nás ještě pohodový číšník tmavé pleti vybavil pár pivy na cestu, protože hospoda zavírala dříve než bychom rádi.

13. den. Přejíždíme do Francie. A i když jsme stále daleko od domova, vnitřně cítíme malou úzkost z toho, že jsme už skoro doma. Čeká nás ale ještě cesta pěkným francouským venkovem a nádhernými Savojskými Alpami. Dojíždíme až k horksému jezeru Serre-Ponçon. S plochou 29 km² se řadí k největším v západní Evropě. Užíváme si koupání v alabastrové vodě a odpočíváme v kempingové restauraci, která však brzy zavírá. Po zavíračce si zahrajeme šipky a jdeme spát. Ráno nás čeká přejezd do Itálie. 

14. den. Hned nad ránem vystoupáme do horského střediska Briancon, jednoho z nejvýše položených měst v Evropě, které leží cca 10 km od hranice s Itálií. Poté už jen padáme dolů z hor směrem k italskému Turínu a teplota stoupá. Dáváme pauzu na oběd v typickém italském kebab housu. Dále směřujeme k Milánu a hledáme cestu, jak jej objet. To se nám daří, ale nadšení opadá, protože provoz houstne úplně všude a je skoro těžké projet křižovatku pospolu. Úzké silnice a hustý provoz nám nedává možnost ani předjíždět, a tak se postupně nakládáme uprostřed davu ve vlastní šťávě. Tak jedeme v podstatě až do dnešního cíle, rodného města našich 2 koček Moto Guzzi, Mandella del Laria. Uděláme fotku před vraty jako vždy, ubytujeme se v kempu a jdeme do města na pivo a večeři. Muzeum Moto Guzzi vynecháme, protože většina z nás tam již byla a navíc sem jedeme znovu za 3 měsíce na slavnosti Moto Guzzi.

15. den. A máme poslední den. Bohužel. Ale kilometrů nás čeká hodně a ještě to vlastně bude celkem zajímavé. Jedeme přes Passo Stelvio, zní naše domluva. Zjišťujeme ale, že je zavřené pro sesuv půdy. V Bormiu v kavárně nám paní zjišťuje, že už je otevřené, tak vyřážíme nahoru. Nad Bormiem ale stojí zátarasa a hlídka, která nás otáčí. Trochu v tom mají chaos a my bohužel musíme otočit. Jedeme delší, ale rozhodně ne horší cestou. Zajíždíme si přes Passo Foscagno do Livigna a dále do Švýcarska. Jsou to parádní cesty a úžasné výhledy. Až do německého Garmische No a to je v podstatě konec. Zbývajících 600 km po dálnici je nutný přesun. Bylo to skvělých a intenzivních 15 dní, 7500 km, kupa zážitků. Bez nehod a se šťastných návratem. No a teď nezbývá než začít plánovat trasu na příští rok.